NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Praha tento týden nabídla dva koncerty, které byly hotovou sofiinou volbou. PELICAN doprovázeni NOD NOD a španělská TOUNDRA spolu s FIVE SECONDS TO LEAVE. Vyhráli to nakonec illinojští PELICAN a to hlavně díky předkapele.
Jakékoliv setkání s NOD NOD je pro mě svátkem a i dnešek je příležitostí k bezmezné adoraci. To, že nový materiál stále ještě není a tak se omýlá to, co jsem již mnohokráte předtím slyšel, je mi srdečně jedno. Mohl bych to poslouchat do skonání světa. Kdykoliv tyto Jihočechy slyším, začínají mi nohy prorůstat do podlahy, okolní svět mě začíná pohlcovat, je to jako ten nejlepší trip, ze kterého se nechcete vrátit. Ideální, kdyby to trvalo věčně. Verča svým hlasem konejší, pláče i drtí. NOD NOD je důvod proč mám rád hudební mokřady. Dokáží vás pohltit. Za skřípění kytar vás do sebe jímá jiná dimenze. Hudební žánr, který vyvíjí tlak ze všech stran a nikdo to u nás neumí dělat líp. A nejen u nás. NOD NOD vždy nastaví laťku, kterou většina kapel, jež přijdou po nich podlézá.
To se bohužel stalo i PELICAN. Jdou na to hruběji a přímočařeji, ale cíl je stejný. Cit nahrazuje syrová brutalita a do krajnosti vyšponovaná hlasitost. Ta má za následek krvácení uší a slití zvuku v jednolitou masu, která devastuje přítomné. Živě jsou PELICAN mnohem tvrdší a hranatější kapelou než z desek. Klubem se valila jedna kytarová tsunami za druhou a nepolevuje se. Jestliže začátek patří nesmlouvavým riffařinám jako je „Deny The Absolute“ nebo „The Toundra“ z alba „Forever Becoming“, tak na konci se dostáváme ke kořenům spolu s s patnáct let starou skladbou „Mammoth“. PELICAN ale neuhýbají, tvrdě rolují obecenstvo a já mám neodvratný pocit, že nedávný koncert bažinatých a post žánrů v Plzni, byl ve srovnání s tím jen dětskou besídkou.Neodpustím si ale jedno: O poznání metalovější sound ve mně ale stejně zdaleka nezanechává tak intenzivní pnutí jako Jihočeši.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.